Je čtvrtek a jelikož Gabča ještě nechodí do práce, zajeli jsme si do většího nákupního centra, podle rozměrů zřejmě klasický americký "mall". Chtěli jsme se podívat po mobilních telefonech, botech na sport a rychlovarné konvici. Jelikož nemáme auto a obchod je na druhém konci Champaign, nezbývalo nám než jet busem. Teda předtím jsme ještě zašli koupit větrák, vysavač a stojací lampu od nějaké rodiny Indů, která se stěhuje pryč. Myslím si, že za $14 jsme docela dobře nakoupili :-)
Potom jsme vyrazili na zastávku -- tedy spíš roh ulice, kudy by měl autobus projíždět a nabrat nás. Asi jsme to ještě nezmínili, ale mimo kampus tu prakticky nenajdete klasické zastávky jako u nás (nějaký jasně označený vydláždený nástupní ostrůvek, jízdní řády autobusů, které tudy jezdí, případně přístřešek na skrytí před deštěm apod.). Neoznačené zastávky jsou vždy na rohu dvou ulic, autobus prostě přizastaví na kraji silnice a vyloží / nabere lidi, kteří projeví snahu vystoupit / nastoupit. V lepším případě je na kraji silnice na nějaké dopravní značce cedulka formátu zhruba A3, že tu autobusy jezdí a které z nich tu zastavují.
Dorazili jsme na roh ulic dle jízdího řádu, cedulka žádná, na pravděpodobnou zastávku ukazovala jen pěšinka vyšlapaná v trávě od chodníku ke kraji silnice :-) Autobus ale přijel, řidič jako vždy usměvavý, nabral nás a jeli jsme.
Malá odbočka. Jelikož jsme na autobus čekali asi 20 minut, koukali jsme s Gabčou po autech a lidech v nich. Křižovatka byla klasická americká ve tvaru kříže, na každém příjezdu stopka, takže auta jezdila pomalu. Divili jsme se, co všechno lidi při řízení zvládali. Na telefonování je člověk zvyklý i od nás (nejsem si jist, jestli je to tu přestupek nebo ne, pravidla silničního provozu jsem zatím podrobně nestudoval). Co už není tak běžné je konzumace jídla a pítí během jízdy. S automatem je očividně možné projet rovně křižovatku i se stopkou a baštit při tom oběma rukama bagetu :-) Jeden člověk se dokonce holil elektrickým strojkem zapojeným do autozásuvky pod palubní deskou.
Dojeli jsme do obchodu a celkem bez problémů našli obchod, který nám doporučil gabčin šéf ohledně mobilů. Bylo nám jedno, kterého operátora budeme mít, ale vůbec jsme se neorientovali v tom, co který nabízí. Věděli jsme jen, že chceme nějakou předplacenou kartu bez smlouvy. Byla tam milá slečna, popsali jsme jí co chceme, doporučila nám AT&T a jejich Pay And Go. Výběr z mnoha telefonů, nechtěli jsme ale žádné supermoderní rakety, a tak jsme nakonec vybírali z asi pěti telefonů, cena od 10 do 40 dolarů. Nakonec jsme si vybrali jeden za $15 a druhý za $20. K tomu dva "kredity" po $25, platné po dobu 90 dnů. Suma sumárum, za $93 dolarů včetně daně máme dva nové telefony a na tři měsíce aktivní telefon s kreditem $25. Překvapila mě cena volání -- $0.1 za minutu hovoru na libovolné číslo v USA! Pevná, mobil, ráno, v poledne, večer, o víkendu, vše stejná cena. Ceny v ČR jsou možná opravdu poněkud vysoké :-)
Pak jsme šli sehnat Gabči boty na sport, abysme mohli po neděli začít chodit cvičit. V obchodu se sportem byl takový Al Bunda, změřil Gabči nohu (US 9.5), donesl boty co se jí líbily, seděly, a tak nebylo co řešit. Konvici jsme nesehnali, v nákupním centru neměli pořádné elektro.
Zítra by měla jít Gabča poprvé do práce (strávit tam celých 8 hodin), ale ještě to není vůbec jisté, protože prý nechce jet sama a být tam beze mě, tak uvidíme :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat