Illinois vs. Minnesota - fandíme volejbalu

Ještě než se rozepíšu o volejbale, jen letmo se zmíním o uplynulých dnech. Nic moc závažného se nestalo, jen bych se chtěla vyjádřit k poslednímu Pepovu příspěvku, kde zmiňuje, jak moc mě baví cvičení ve fitku. Takže abych to uvedla na pravou míru, zas tak nadšená z toho nejsem. Ti, kteří mě trochu znají, vědí, že posilovnu jsem nikdy neměla moc ráda, a to platí pořád. Jenže zatím není jiná možnost jak se pohnout a přes zimu asi ani nebude. Ledaže bychom s Pepou sehnali nějaký volejbal, ale to je zatím ve hvězdách. Navíc po necelých dvou měsících nicnedělání se nejdříve musím zbavit několika přebytečných závaží, abych vůbec vyskočila nad síť. A na to je motání a šlapání na strojích asi nejlepší. Takže toho půl roku to vydržím a pak v létě snad objevíme nějaký plážák a hned bude veseleji. Aspoň že se dá u těch šlapadel koukat na telku nebo poslouchat hudbu, to mě zachraňuje :-)

Začátky ve fitness a Halloween

Intervaly se nám nějak prodlužují, ale s tím se asi muselo počítat, jakmile zapadneme do kolejí práce-sport-víkend - častější příspěvky by asi byly celkem nuda :-) Já zatím do práce nechodím, za 14 dnů si požádám o pracovní povolení (bude to 5 týdnů od příjezdu, to by snad mělo úřadům stačit) a doufám, že nedlouho potom začnu pracovat. Ne že by se mi doma nelíbilo, ale člověk má ze sebe blbý pocit, když se za sebou večer ohlédne a nic moc nevidí. A peníze se taky budou hodit :-)

Nakupování potravin v USA

Několikrát už jsme v našich příspěvcích zmiňovali, že jsem někde byli nakupovat (zatím povětšinou jen potraviny). To je asi největší změna oproti tomu, na co jsme byli zvyklí v Brně. O američanech a jejich nakupování už určitě máte svůj obrázek, ať z filmů nebo novin a postupně jsou tyto návyky importovány i do ČR. Jestli je to dobře či ne, to je otázka.

První týden v práci

Zdravím všechny po dlouhé době :-) Bohužel se mi teď nedostává času na psaní blogu, ale myslím, že Pepa naše zážitky vystihuje naprosto přesně, takže rozhodně o nic nepřicházíte. Ale asi jste už někteří zvědaví, jak se mi dařilo první týden v práci, což vám musím přiblížit sama. Dneska jsem měla trochu kritický den, tak bude možná mé psaní ovlivněné méně optimistickou náladou. Ale co už, říká se, že začátky jsou nejhorší, takže se to dalo trochu čekat. První dny v práci byly co se týče míry úspěchu a spokojenosti tak na střídačku.

První lekce angličtiny

Jelikož už mi včera bylo celkem dobře, vyrazili jsme s Gabčou na angličtinu, kterou pořádá místní komunitní centrum. Konalo se to na stejném místě jako seminář o kreditkách, prostor cca pro 20 lidí. V sedm nás tam bylo asi 5, ale během půl hodiny dorazilo dalších 10 lidí.

Těch 10 pozdě příchozích bylo buď z Číny nebo Taiwanu, a jelikož to byla intermediate skupina, tedy zhruba středně pokročilí,  řadě z nich šlo kvůli silnému akcentu rozumět jen velmi zřídka :-) Dál tam byli dvě holky z Turecka a kluk z Íránu, těm bylo rozumět dobře. Čtvrteční hodinu vedla asi pětadvacetiletá Cristie, studující na univerzitě angličtinu a španělštinu. Trochu afektovaná, ale jinak moc milá :-)

Grilování a SSN potřetí

Zdravím všechny, po kratší odmlce se opět vracím s novinkami z USA. Gabča už začala od pondělí naplno pracovat, zřejmě tak nějaký čas nebude mít energii a čas přispívat na blog. V laboratoři je toho hodně, co se musí naučit, navíc prý mají pracovní prostředí úplně jinak organizované, takže si bude muset zvyknout a nějak se tomu přizpůsobit. Gabča je ale šikovná holka, takže věřím, že co nevidět už v tom bude umět chodit stejně jako ostatní :-)

Kreditní karty v USA

Jak jsem slíbil, následuje lehké nastínění toho, jak se v USA dívají na kreditní karty a co se kolem nich točí. Z televize a zpráv už určitě máte obrázek o bezhlavém utrácení na dluh s následným problémem účet za kreditky splácet - typický obrázek amerických spotřebitelů v zahraničí. A musí se nechat, že na tom asi něco bude.

Princip kreditek zřejmě není nějak zdlouhavě potřeba vysvětlovat, nabízejí se i v ČR: dostanete kartu s určitým limitem, měsíc s ní platíte a pak vám přijde účet, který musíte uhradit. Pokud tak učiníte do 15 dnů, neplatíte žádný úrok. Princip je v USA stejný, ale konkurenčním bojem kreditních společností je dovedený na úplně jiný level. Společností jsou desítky či stovky, kreditky nevydávají nejenom banky, ale i mnoho dalších firem. Vlastní kreditky mají třeba i velké aerolinky, hotely, nákupní řetězce a podobně.

Práce, první prádlo a sportovní odpoledne

Ve čtvrtek Pepa strašil s tím, že půjdu v pátek na celý den do práce (sama!)... tak já bych jen ve zkratce nastínila, jak to doopravdy bylo. Náhodou jsem se vůbec nebála a v pohodě jsem v 9 ráno dojela do labiny (autobus staví přímo před vchodem). Samozřejmě, že jsem ještě nepracovala, protože jednak ještě nejsem zaměstnaná, pak šéf tam zrovna nebyl, a ani nemám hotové žádné kurzy bezpečnosti práce (radši jsem na nic nešahala... co kdyby se něco stalo?). Jela jsem si vlastně vytisknout jen článek, který se bude probírat na úterním semináři a jen tak pokecat, což se zadařilo :-) V labině jsem narazila na mého indického kolegu Nimishe, který je PhD student a bude mě učit techniky molekulárního klonování a BAC recombineering (nebudu vysvětlovat, stejně o tom vím jen málo). Chvíli jsme povídali, pak jsme šli koupit nějaký sešit pro mě, zabrala jsem si pracovní místo v labině a pak jsme zase mluvili. Ptal se co jsem dělala u nás labině, jaké bylo téma mé disertačky, a já se zase ptala, jak to chodí u nich co se týče nějakých pravidelných seminářů, konzultací se šéfem, a další věci. Mimochodem jsme zjistila, že Andy (šéf) je velký fanda basketbalu a chodí fandit na všechny zápasy. Popravdě bych se nedivila, kdyby v mládí hrál závodně, protože výšku na to rozhodně má. No, takže to byla zatím moje veškerá práce, kromě čtení grantů a článků. Ve 12 jsem řekla, že na mě čeká manžel s obědem a vypařila se :-) Parádní pátek!

Banky a běžné účty

V Urbaně je nádherné pozdimní počasí -- jasno, 12°C, vítr akorát na pouštění draků. Vrátili jsme se z prádelny (o tom Gabča napíše dneska odpoledne), po obědě se půjdeme podívat na basket a americký fotbal , už se moc těšíme. O čem chci ale psát teď jsou banky a kreditní karty, jelikož jsme včera večer absolvovali velmi zajímavý seminář od jednoho z členů místní komunity. Protože jsme se toho dozvěděli dost, v tomto příspěvku napíšu pouze o bankách a v dalším se pak budu věnovat kreditním kartám.

Došli jsme na místo konání, jedna mini místnost udělaná z volného apartmánu -- říkají tomu Learning Resource Center. Říkali jsme si, jak se tam všichni ti lidi vejdou ale nakonec jsme tam byli jen my dva :-) Ničemu to ale nevadilo, aspoň to bylo takové komorní a na všechno jsme mohli v klidu zeptat. S tutorem jsme se seznámili, jmenoval se Imir, věk kolem 35. Tipl bych, že je z Iránu, žije a pracuje tu se ženou už nějakých 10 let. A teď co jsme se tedy dověděli o bankách a účtech.

Telefony a další nákupy

Je čtvrtek a jelikož Gabča ještě nechodí do práce, zajeli jsme si do většího nákupního centra, podle rozměrů zřejmě klasický americký "mall". Chtěli jsme se podívat po mobilních telefonech, botech na sport a rychlovarné konvici. Jelikož nemáme auto a obchod je na druhém konci Champaign, nezbývalo nám než jet busem. Teda předtím jsme ještě zašli koupit větrák, vysavač a stojací lampu od nějaké rodiny Indů, která se stěhuje pryč. Myslím si, že za $14 jsme docela dobře nakoupili :-)

Potom jsme vyrazili na zastávku -- tedy spíš roh ulice, kudy by měl autobus projíždět a nabrat nás. Asi jsme to ještě nezmínili, ale mimo kampus tu prakticky nenajdete klasické zastávky jako u nás (nějaký jasně označený vydláždený nástupní ostrůvek, jízdní řády autobusů, které tudy jezdí, případně přístřešek na skrytí před deštěm apod.). Neoznačené zastávky jsou vždy na rohu dvou ulic, autobus prostě přizastaví na kraji silnice a vyloží / nabere lidi, kteří projeví snahu vystoupit / nastoupit. V lepším případě je na kraji silnice na nějaké dopravní značce cedulka formátu zhruba A3, že tu autobusy jezdí a které z nich tu zastavují.

SSN podruhé a ne naposled :-)

Jak už napovídá titulek článku, náš druhý pokus o vyřízení mého SSN byl opět neúspěšný. Když jsme dorazili na úřad, tak sice měli otevřeno, ale dál než k úředníkovi u vchodu jsme se nedostali. Tento člověk měl asi za úkol třídit lidi, než přijdou před příslušnou přepážku, a nás vytřídil poměrně rychle:-) Přehlídli jsme totiž základní pravidlo, a to že žádat o SSN je možné až po 10 dnech fyzického pobytu ve státech (v našem případě J-1 víz). Z toho vyplývá, že třetí pokus se uskuteční další pondělí... snad už to klapne. Jestli tam bude tolik lidí jako dneska, tak to bude minimálně na půl dne. Budeme muset vstát a vyjít dříve.

SSN, labina, banka, ubytování... je toho moc

Je pondělí a my vyrazili do víru města za účelem vyřízení několika podstatných záležitostí, z nichž nejdůležitější byla žádost o moje SSN (Social Security Number). S pomocí internetu, mapy a jízdního řádu jsme si našli kudy a kterým autobusem se dostaneme na příslušný úřad a po 8 ráno už jsme stáli na zastávce. Systém "MHD" v Urbana-Champaign je celkem dobře vymyšlený a dá se v něm dobře orientovat. Zastávky jsou na každém kroku, řidiči příjemní (žádní nerváci), autobusy čisté a mají vepředu i stojan na kola :-) (viz fotky). Jediná slabina je, že nejezdí tak často, jako třeba v Brně. Ale je fakt, že málokde jezdí MHD co 5 minut, asi jsme dost zmlsaní:-) Dojeli jsme tedy na místo (trvalo to asi 40 minut), našli úřad a... nic. Bylo zavřeno, protože dneska je svátek - Columbus Day, hurá (škoda, že nám to nikdo neřekl). Tak jsme si dali odchod a dalších 20 minut čekali na autobus zpátky do kampusu, přičemž jsme nechali odjet 2 jiné, které by nás taky dovezly k univerzitě:-) Nevadí, času dost.

Pohled z druhé strany

Můj šikovný manžel vám celkem podrobně popsal strasti a slasti naší cesty za dobrodružstvím, nicméně bych ještě chtěla doplnit pár faktů a postřehů, které trošku opomněl. Například emoce. Já byla celou dobu před odjezdem celkem v pohodě, jakoby mi vůbec nedocházelo, do čeho jdu a co nechávám v ČR. Ovšem poslední den doma s našima a sestrou byl pro mě hodně psychicky náročný. Člověk si říká... vždyť je to jen na rok a pak zase budu doma, ale najednou při odjezdu se zdá rok strašně dlouhá doba, během které se může stát (ale nemusí) hromada věcí. Napadla mě pak taková myšlenka, že to co jsem prožívala já, byl jen slabý odvar toho, co třeba museli cítit lidé za války, když se loučili se svými rodinami s tím, že je třeba už nikdy v životě neuvidí. Hrůza!!! No prostě a jednoduše, bulela jsem jak želva a to i při řízení auta do Brna, což nebylo zrovna optimální. No, a totéž pokračovalo i na letišti a v letadle...Pepa to naštěstí nesl líp, a tak měl promočené triko jen on a ne já:-)

Let přes oceán a zabydlení

Odjezd z ČR proběhl celkem bez komplikací, nic jsme nezapoměli, pro nic se nevraceli, jen to vstávání... Z Prahy byl plánovaný odlet v 9:35, v itineráři bylo doporučeno se před cestou do USA dostavil na letiště 3 hodiny předem. Takže jsme vyrazili z Vysočiny něco před půl čtvrtou a něco po šesté byli na letišti. Boarding začal až kolem půl osmé, žádné speciální kontroly, jen běžné odbavení a osobní kontrola.

První let nás zavedl do Varšavy, kde jsme přestupovali na spoj do Chicaga. Transfer bez problémů, za hodinu a něco jsme už zase byli ve vzduchu. Někoho možná napadne, proč jsme letěli přes Varšavu. Bylo to dáno tím, že letenky jsme si objednali u LOT Airlines -- poských státních aerolinek. Byly výrazně levnější než konkurence (z Prahy až do Champaign cca 14 tisíc za jednoho, ceny dalších společností byly od 25 výš), zřejmě na této trase začínají a mají zaváděcí ceny.