Prázdninový týden

Tak tenhle týden se mi moc pozdává :-) Ve čtvrtek 24.11. se totiž slavil jeden z největších Amerických svátků - Den Díkůvzdání. Ale než se o této velké události rozepíšu, pěkně popořádku shrnu uplynulý týden. V pondělí se nic zásadního nestalo, ale úterý mělo být pro nás oba docela vyjímečné. Pepa se rozhodl absolvovat testy nutné k získání řidičského průkazu a já měla před sebou první prezentaci své práce na pravidelném úterním semináři naší laboratoře. Ráno jsme se dobře nasnídali, vyrazili společně na autobus a poté co jsem vystoupila, Pepa pokračoval v cestě na druhou stranu města. Abych vás dlouho nenapínala, Pepa testy neudělal. Ale ne proto, že by propadl, ale proto, že se k nim ani nedostal. Na úřadě mu bylo sděleno, že si musí nejprve ověřit jeho imigrační dokumenty, což potrvá asi dva týdny, a teprve potom může přijít na testy a jízdy. Tak ho aspoň proměřili, jestli dobře vidí, a mohl jet domů. Vlastně to ani není na škodu, protože Pepa si může v klidu zařídit půjčení auta (pravděpodobně od Andyho z Orchard Downs) a zkusit si zajezdit po městě. Potom už může udělat testy i jízdy v jeden den a bude to mít z krku.

Co se týče mé prezentace, tak jsem ráda, že to mám za sebou a moc se už o tom rozepisovat nebudu. Povídala jsem o své disertační práci, takže jsem si to trochu oprášila, oddrmolila a bylo po všem. Myslím, že některé nedostatky mého projevu se mi podařilo vykompenzovat dobře zvoleným občerstvením, které mi všichni chválili. Ale ne abyste si mysleli, že jsem je tam opila... to nee, to bych si nedovolila. Vypadá to, že jsou stejně všichni abstinenti a kolega Ind je dokonce vegetarián. No, sušenky Lotus nikdy nezklamou, holky z práce ví, o čem mluvím :-)

Středa už byla pohodový den, který jsme si zpestřili další návštěvou doktora. Jelikož jsem se stále (trochu paranoidně) domnívala, že mám v krku zákeřného bacila, zavolala jsem na kliniku, kde jsem byla poprvé ošetřena, jestli by někdo neměl čas se na mě podívat. Měla jsem štěstí a ve 3 hodiny odpoledne jsme se měli hlásit u doktora Kima. Takže jsem se v práci omluvila, Pepa ke mě cestou přistoupil a přesně ve 3 jsme byli na místě. Vše proběhlo hladce a bez čekání, doktor mě ujistil, že můj krk vypadá zcela normálně a rozhodně nepotřebuji léčbu antibiotiky. Hned se mi ulevilo a cítila jsem se o 100 % líp - zázrak! Doktor se nám celkem líbil, takže jsme si na prosinec domluvili vstupní prohlídku (čímž se u něj zaregistrujeme) a původní velmi vytíženou doktorku zrušili.

A teď už pojďme ke Dni Díkůvzdání. Tento svátek měl hned několik pozitiv. Za prvé, univerzita byla celý týden zavřená, takže v práci zůstali jen zaměstnanci a hyperaktivní PhD. studenti. Pracovní dobu všichni dodržovali tak nějak po svém, takže třeba ráno byl v labině parádní klid, a jinak celkově panovala dobrá nálada a pohoda. Kdo by se neradoval, když ho čeká volný čtvrtek a pátek. Celý týden jezdily autobusy poloprázdné a ve čtvrtek měli volno úplně všichni, včetně zaměstnanců hromadné dopravy. Kdybychom se chtěli někam vydat, museli bychom po svých.

Dalším, pro některé lidi velmi významným rysem tohoto svátku je ohromné množství neuvěřitelných slev na téměř veškeré zboží v obchodech. Od kolegyně z Floridy jsme se dozvěděli, že spousta lidí stanuje celý den před obchoďákem, aby hned po půlnoci (kdy se obchody otevírají) byli první u nejvýhodnějších slev a urvali svoji vytouženou věc. Naštěstí Pepa mezi tyhle typy nepatří a já se svou nechutí k nakupování už vůbec ne. Takže jsme se rozhdodli to bojkotovat a celý čtvrtek jsme strávili pěkně doma a relaxovali. Ostatně o nákupním šílenství v Americe jste možná četli i na iDnesu :-)

Jo jinak krocana jsme nepekli, to osmihodinové martýrium se vyplatí až tak od deseti lidí. Krocany tu totiž prodávání ve velikostech od menšího selátka až po zvíře směle se blížící statnému vepři.

V pátek jsem se otočila na hodinku v práci, aby mi nepochcípaly buňky, a vyrazili jsme přece jen do obchoďáku... ale jen na normální nákup potravin. Jako vždy se nám to trochu zvrhlo a narvaný košík se dal jen těžko uřídit. Cestou k pokladně jsme přemýšleli, jak to všechno povezeme autobusem, ale naštěstí jsme kromě vánočního stromečku koupili i koš na prádlo, do kterého se vešel i můj nový župan a mikina. Slevy no... člověk prostě neodolá :-)

Na zítřek plánujeme posilovnu (už se nemůžu dočkat, protože třetí týden bez pohybu už mi leze na mozek) a pak se plynule přesuneme do volejbalové haly a zafandíme místnímu týmu. V neděli něco vypereme a budeme v rámci zlepšování poslechu angličtiny sledovat filmy :-) Nemám teď žádné zajímavé fotky, tak jsem alespoň zdokumentovala Pepovo kuchařské umění při přípravě palačinek (zaházeli jsme si jako profíci) a naši vánoční výzdobu. Už se to blíží!

Fotky