Jinak se u mě nic moc důležitého a zajímavého nedělo. Co se týče Pepy, za zmínku ale rozhodně stojí, že se po 1 a půl měsíci práce stal regulérním zaměstnancem firmy Liferay i se všemi benefity, co k tomu náleží. Původně byla zkušební doba stanovená na 3 měsíce, ale nadřízení byli s Pepovou prací tak spokojeni, že proces urychlili. Takže od 1.3. máme konečně normální zdravotní pojištění, které pokrývá jak zubní péči, tak preventivní prohlídky u praktického lékaře (které normálně stojí hromadu peněz). Hlavně ale potěší, že tady dobrou práci umí ocenit a kariérní postup více závisí na tom, co člověk umí a ne jak leští kliky :-)
Tuto sobotu jsme vyrazili na náš první větší výlet do nedalekého města Springfield, který jsme už delší dobu plánovali; nakonec jsme jeli až na 3. pokus. Poprvé bylo škaredě a podruhé jsme se zasekli na poště, když jsem se snažila poslat balíček do ČR. Ale tentokrát vše vyšlo krásně, nachystali jsme si svačiny a v 10 ráno vyrazili. Pepa byl natěšený na řízení a jelo se fakt dobře, počasí nám přálo a cca 90 mil jsme po jedné rovné dálnici urazili za hodinu a půl.
Důvodem naší návštěvy nebylo hledání domu, kde bydlí Simpsonovi, ačkoliv je možné, že tam někde stojí. Ve Springfieldu hlavně žil a působil americký prezident Abraham Lincoln, a tak se tu nachází muzeum věnované jeho životu, dům, kde žil spolu se svou rodinou před před vykonáváním svého prezidenského mandátu a také se zachovala budova s kanceláří, kde provozoval svou právnickou praxi. Muzeum i okolí bylo hodně chválené na internetu a opravdu stálo za to se tam podívat. Nebudu tady popisovat všechno, raději se pak podívejte na fotky nebo oficiální web http://www.alplm.org/. Ale musím říct, že záživnost se s muzei u nás nedá srovnat. Já na tyhle věci moc nejsem, ale z provedení expozic sledující Lincolna od dětství až po jeho násilnou smrt rukou atentátníka, jsem byla nadšená. V muzeu každou hodinu probíhala dvě představení, jedno ze života prezidenta a druhé o důležitosti studování historie a o tom, jak to může být zajímavé (jmenovalo se to Ghosts in the Library - Duchové v Muzeu). Obě představení byla velmi profesionálně zpracovaná a vyskytovaly se v nich zajímavé zvukové efekty a hologramy. Moc pěkné a poutavé, dokonce i rozjařená americká děcka jen seděla a ani nedutala.
Po prohlídce muzea jsme se dvě hodinky procházeli po městě, prohlídli si další historické budovy v centru a nakonec zapadli do italské restaurace. Nadlábli jsme se výborným jídlem s názvem Italian Horseshoe - Italská Podkova (opečená bageta s bylinkami, špagety, omáčka, masové koule, salát s italským dresinkem). Každopádně plánujeme se do Springfieldu ještě vrátit, protože jsme nestihli navštívit nedalekou vesničku New Salem, kde Lincoln nějakou dobu žil a pracoval, a která by měla být dobově zachovaná. Nachází se tam i nějaký menší národní park, takže plán na další víkendový výlet je jasný.
Poslední tři odstavce bych věnovala návrhu mé spoluhráčky Míši, abychom popsali, jak se nám tady vlastně líbí a jestli zatím Amerika splňuje naše očekávání. Pokusím se tedy své každou chvíli jiné pocity nějak vyjádřit. Je jasné, že po 5 měsících se to se začátkem pobytu nedá srovnat. Už nejsem ze všeho tak vyjevená, v práci se to trochu utřepalo a pravidelné odreagování ve fitku taky pomáhá normálně fungovat. Spousta věcí tady dobře šlape, velký rozdíl je například ve službách. Ať už v obyčejném supermarketu, na poště či v kadeřnictví, téměř nikdy nenarazíte na otrávený obličej nebo neochotu v něčem vyhovět. Žít tady je celkem pohodlné a jednoduché, když má člověk práci a je zdravý.
Na druhou stranu jsem si celkem jistá, že bych mezi místní lidi nikdy nezapadla a i kdybych tu žila 20 let, tak se tu nikdy nebudu cítit doma. Rodina a přátelé pro mě znamenají hodně a takové vazby, jako mám v Česku by se mi tady asi nepodařilo vytvořit. Vím, že člověk niky nemá říkat nikdy, ale za sebe musím říct, že se určitě chci vrátit domů. Zkušenost je to ale rozhodně cenná a snad i ta angličtina se zlepší na rozumnou úroveň. Před nedávnem se k naší labině připojil nový kolega David, který je rodilý američan (náhodou pochází ze Sprigfieldu). Konečně někdo, s kým se dá normálně bavit i o všedních věcech a ne jen o práci. Na rozdíl od ostatních kolegů mě i několikrát za den osloví jako první, a tak si aspoň trochu procvičuju konverzaci :-)
Nemůžu posoudit úplně objektivně, jací američané doopravdy jsou, protože jediní lidé co znám jsou z práce. Budu tedy ze svého pohledu hodnotit pracovní prostředí v americké laboratoři. Mám pocit, že lidi se tu k sobě chovají velmi slušně a profesionálně, ale občas možná až trochu chladně. Každý jede sám za sebe a v tom se také liší americký a evropský způsob vedení laboratoře. U nás je přirozené, že si lidi v rámci labiny pomáhají - když někdo něco umí, tak své knowhow předá kolegovi a všechno funguje rychle a efektivně. Tady si každý musí všechno nastudovat sám, což je časově náročné, ale na druhou stranu zase ví, co která metoda obnáší a učí se samostatnosti. Obojí má něco do sebe a podle mě by byla ideální kombinace obou přístupů, ale nejvíce stejně záleží na lidech a jejich povaze. Práce v labině mě baví a i když zatím trochu trpím nedostatkem po řekněme duchovní stránce, pobyt tady je celkově velmi přínosný.
 |
| Fotky ze Springfieldu |
Žádné komentáře:
Okomentovat